Chyby ve výchově dětí ovlivňují jejich chování i zdraví v dospělosti - 2. část

Chyb, kterých se dospělí dopouštějí na dětech, je celá řada a mnoho z nich vychází hlavně z toho, že nemáme podmínky na to, plně se dětem věnovat.

Pokud bych přesto vybral alespoň pár, mohou to být projevy spojené s těmito oblastmi:

1) Rodiče jsou nekontaktní, málo se s dětmi objímají, málo se s nimi mazlí, málo času tráví nošením dětí a vzájemným dotykem. Místo nošen, své děti vozí v kočárcích, místo společného spaní své děti odmala odkládají do postýlek ve vedlejších pokojíčcích, takže se v dospělosti mohou projevovat odtažitě, „chladně“ nebo naopak trpět závislostním chováním, žárlivostí, nízkým sebevědomím apod.

"Pracoval jsem s jedněmi rodiči, kteří měli velké problémy se svými dětmi během uspávání. Měli tři děti, které se noc co noc dohadovaly o tom, u koho bude maminka nebo tatínek ležet během čtení pohádek. Rodiče jejich chování zlobilo a své děti za to často okřikovali, místo aby si uvědomili, že jejich dětem bytostně chyběl jejich kontakt. Rodiče totiž byli velmi zaneprázdnění a jediný čas, který dětem věnovali, byl právě během večerního čtení. Jakmile si uvědomili, že „zlobení“ dětí pramení pouze z jejich potřeby být s rodiči nablízko, udělali nádhernou věc. Z jedné místnosti v domě udělali noclehárnu, celou podlahu pokryli dřevěným roštem s matracemi a spali všichni pohromadě. Děti si večery náramně užívaly v blízkosti svých rodičů a výrazně se snížil počet konfliktů, které jejich soužití provázely."

2) Dalším problémem, se kterým se ve výchově setkávám, je, že jsou rodiče sice laskaví, ale zároveň nedůslední, takže se postupně obrací role a dítě se naučí, že nemá hranice a může si rozkazovat, rozhodovat a rodiče musejí poslouchat.

 

"Jednou jsem cestoval k rodičům, kteří byli nešťastní ze svého 3letého chlapečka. Do telefonu mi říkali, že se snaží o respektující přístup ve výchově, ale vůbec se jim to nedaří. Žádné dohody nefungují, chlapeček je bije, vříská, prosazuje si svou. Říkal jsem jim, že je musím vidět, pozorovat a vnímat, co v jejich rodinném schématu nefunguje. Když jsem viděl rodiče v akci, bylo krásné, jak byli laskaví. Byli k němu milí, shovívaví, na všechno se ho ptali, nic nepřikazovali. Jenže… naprosto nevnímali svou roli. Ten chlapeček byl šéf a oni byli podřízeni. V jedné situaci si vynucoval svou, maminku praštil vší silou, a ona mu na to nic neřekla, stejně jako táta. Jen se přihlouple usmívali, pokývli rameny a řekli mi, že nevědí, co s tím. Během pár minut se stala totožná věc, chlapec přiběhl k mamince, která mu chystala svačinu, a praštil ji vší silou.

Tatínek nic neřekl, maminka jen řekla, že ji to bolí, a já jsem se na něj obořil. Velmi důrazně jsem na něj zakřičel, že se mi takovéto chování vůbec nelíbí a neexistuje, aby maminku bil. Chlapec stál úplně v šoku, nic takového nečekal. Došel jsem k němu, sednul k němu na zem, pohladil jsem ho a začal mu říkat, že my chlapi se k ženám chováme hezky, děláme jim radost, aby mohly být ženy šťastné a dělat radost zase nám. Moje intonace už byla zase milá a přátelská. Chlapec se ode mě celé dvě hodiny ani nehnul. Pochopil, že se mnou si nic takového nemůže dovolit, nastavil jsem přirozenou hranici toho, co se smí a co se nesmí, a chlapec byl úplně v pohodě. Tatínek mi ještě týden po mé návštěvě poděkoval za to, že jsem jim ukázal, že respektující přístup neznamená nechat si ubližovat."

3) Dalším výchovným selháním, se kterým se setkávám, je velmi silná důslednost, ale zároveň nelaskavost. Takže se dítě začíná pomalu bát svých rodičů, nevnímat je anebo intenzivně vzdorovat.

"Může být poslušné, ale nezodpovědné, protože se odmala učí svůj vlastní život vkládat do rukou autorit. V dospělosti pak může čelit problémům se strachem, s neurózami, může prožít život ve velkém napětí.
Pracoval jsem s dospělým mužem, který měl pod sebou v práci přes 50 lidí. Přišel kvůli tomu, že poslední dobou nemohl vůbec spát. Po našem povídání jsme dospěli k tomu, že má v sobě velký strach selhat. Pátrali jsme dále a došli k tomu, že byl v dětství trestaný za jakýkoli prohřešek. Jeho rodiče měli důmyslnou sérii trestů podle intenzity provinění. Za drobné tresty to byl nějaký zákaz, za větší prohřešek pár ran řemenem a vrcholem bylo velmi bolestivé klečení na polínkách čelem ke zdi. Kvůli velmi důslednému trestání a absenci jakýchkoli známek laskavosti si v sobě vytvořil obrovský strach dělat chyby a při jakémkoli náznaku selhání v sobě cítil obrovské napětí. Byl to muž, který se ani v dospělosti nedokázal uvolnit, byl stále v křeči a nepřestával se kontrolovat.  I takový dopad může mít výchova na dospělost člověka."

4) Rodiče se často hádají, křičí po dětech, zakazují a přikazují, místo aby dětem popisovali význam a smysl věcí, činností, situací.

"Vybavuji si rodinu kousek od Rakovníku, která je typickým příkladem takové výchovy. Rodiče měli dvě děti, 12letého syna a 6letou dcerku. Oba byli pracovně velmi vytížení, do toho měli hospodářství, penzion… Nebylo toho málo. A protože na své děti neměli tolik času ani energie, jejich komunikace se smrskla na ranní povely a večerní výčitky. Syn začal být postupně více a více agresivní, nejprve ve škole, pak i doma. Výrazně se zhoršil v učení, přestal rodiče naprosto respektovat, učitelkám začal nadávat. Oslovila mě třídní učitelka, která vnímala rapidní zhoršení chování tohoto dříve pohodového chlapce. Dohodli jsme se s rodiči na setkání, já přijel k nim domů a byl překvapen z toho, co všechno mi chlapec otevřeně řekl. Jak ho bolí nezájem rodičů, jak ho obtěžují neustálé povely, zákazy a žádná radost ani pohodová komunikace. Pak jsem si povídal s rodiči a oba smutně uznali, že má syn pravdu a poslední rok se opravdu situace velmi změnila v tom, jak dalece nestíhají své vlastní děti, a proto jen velí a trestají, místo aby měli čas si popovídat… Byl jsem tam jen jednou, nevím, jak se jejich příběh dále vyvíjel, jen vím, že mi po týdnu psala třídní učitelka, že moc děkuje, protože chlapec prý byl po hodně dlouhé době ve škole vesele naladěný. Snad jim to vydrželo i dále…"

5) Rodiče nejsou pro dítě vzorem, což znamená, že nejdou příkladem, neplní to, co chtějí po dětech, nedodržují to, co dětem slíbili apod. Děti tak ztrácí důvěru, nevěří svým rodičům, mohou prožívat pocity osamění, mohou mít nízké sebevědomí a řadu dalších problémů. Už dlouho znám přísloví, že kdo chce zapálit, musí hořet.

Kmenoví náčelníci před staletími byli přirození vůdci, stáli v čele bitev, byli vzorem pro všechny ostatní muže i malé chlapce, kteří chtěli být jako oni. Ale jak je tomu dnes? Jakým vzorem jsou otcové pro své syny a maminky pro své dcery? Nakolik jsou rodiče vzorem pro své děti, které by děti chtěly následovat? 

"Vybavuji si rozhovor s jedním puberťákem, který byl sice hrubého zrna, přesto velmi vnímavý ke svým rodičům. Maminka jej ke mně přivedla z toho důvodu, že doma odmítal cokoli udělat. Ptal jsem se jej o samotě, jak vnímá své rodiče, a on mi ve svých 14 letech odpověděl: „Matku nesnáším a táta je sráč.“ Když jsem se ho ptal na důvod jeho pohledu na věc, popisoval mi, že táta nedodrží vůbec nic, ani vůči němu, ani vůči své ženě. Něco slíbí, a pak se vymluví, že nestíhal. „Mámě nepomáhá vůbec s ničím, má ve své pracovně bordel, ale po mně chce, abych si uklízel… Zakazuje mi, abych seděl u počítače, a sám u něj tráví většinu času, co je doma…“ Když jsem se ptal jeho matky, jak manžela vnímá ona, smutně pokývla rameny a řekla, že má syn pravdu. Podobných výroků na adresu svého otce měl celou řadu. Nevážil si jej za to, že nebyl vzorem a kritizoval syna za to, co sám porušoval. A proč nesnášel svou matku? Protože po něm jen ječí, vyčítá, zakazuje, přikazuje… Ale o tom už jsme mluvili…"

Toto byl jen malý vzorek toho, co mohou rodiče dělat špatně a jak hodně se mohou podepsat na zdravotním stavu svých malých dětí, na jejich postojích, vztazích, aktivitách a vnímání světa. A jak hodně mohou rodiče zadělat na to, aby měly jejich děti jednou v dospělosti problémy nejen samy se sebou a svými partnery, ale i se svým zdravím, protože každé napětí vždy způsobuje problémy tělesného rázu.