Jak zvýšit sebevědomí dítěte a připravit ho na nový kolektiv

Spokojenost a blahobyt dítěte ve škole jsou odvislé od vzájemné spolupráce žáků, rodičů a učitelů. Všichni se podílíme na tom, jak se dítě bude v nové škole nebo třídě cítit.

Vím, že každé dítě je jiné, včetně různorodosti povah a potřeb. Ale z hloubky srdce jsem přesvědčená, že přijetí je to, co potřebuje snad každé dítě. Ve věku, kdy se poprvé dostane do kolektivu, začíná směřovat potřebu přijetí nejen na nás, rodiče, ale i na jiné důležité dospělé a vrstevníky. Pokud má dítě navíc viditelný problém, hendikep, samotné přijetí je často komplikovanější. Může jím být například i atopický ekzém.

Pokud jako rodiče chceme, aby byla škola místem, kde dítě tráví nejen spoustu času, ale zároveň se naučí něco užitečného do života, můžeme tomu pomoct.

Začněme s naším postojem, který vůči škole máme

Pokud nesouzníme s přístupem zvolené vzdělávací instituce, nedivme se, že naše dítě nabude pohrdavý, kritický postoj nebo možná nebude chtít spolupracovat. Podle výzkumných studií se pochyby rodiče o kvalitě školy nebo jejím zaběhnutém systému s největší pravděpodobností projeví i u dítěte. Není možné utajit odmítavý, nesouhlasný postoj a kritiku před svou ratolestí – před tou hubkou, co všechno nasává, dokonce i naše názory a postoje. Pokud přebírá náš odmítavý přístup, bude mu to komplikovat adaptaci v různých možných směrech.

Sáhněme si proto do svědomí, a pokud máme nějaké výhrady vůči škole, přístupu učitelů a nárokům na děti, hledejme řešení, komunikujme, buďme aktivní. Buďme dobrým příkladem.

Jak podpořit sebevědomí a sebedůvěru dítěte

Důvěřovat svému dítěti, že úspěšně zapadne do nového kolektivu, není taková samozřejmost. Pokud bychom nejraději za děti dýchali a chtěli bychom sedět s nimi v lavici a mít všechna případná nebezpečí pod kontrolou, jde asi o projev naší zvýšené úzkostnosti. Když nám potomek doroste do věku predškoláka nebo školáka a my ho ráno někam odvezeme a odpoledne přijedeme vyzvednout, je to podobný pocit, jako odvézt ho do neznámého světa, nechat ho tam a zároveň věřit, že je dostatečně vyzbrojený na to, aby to přežil. 

Sebedůvěra znamená důvěřovat sobě. Je to nesmírně důležitá schopnost. Ale věřit si můžeme jen v těch věcech, které ovládáme a se kterými jsme se už setkali. Nemůžeme věřit tomu, co nevíme a neznáme. Neznamená to, že vždy, když se dítě dostane do nové situace, nemůže si důvěřovat. Sebevědomí a sebedůvěra dítěte jsou závislé na tom, jak dobře zná především samo sebe.

A stejně tak je tomu i v nové škole, v novém kolektivu. Možná právě v tomto směru je nejvíc vítána pomoc rodiče. Ve škole není dost času zaobírat se sebereflexí. Nevím o žádném oficiálním plánu školních osnov, který by s tímto cíleně pracoval. Poznávání sebe a porozumění tomu, co se ve mně děje a jak se můžu cítit lépe, je podstatou emocionální inteligence.

Naučte se dítěte ptát, jak se cítí, co potřebuje, jaký je jeho názor. Dítěti určitě prospěje, když mu pomůžeme porozumět, co prožívá (sebereflexe), jak přemýšlí (metakognice) a jaké jsou jeho možnosti si pomoct (kompetence). Toto je důležité i při onemocněních kůže (atopický ekzém), kde je často hendikep buď viditelný, nebo dítě není schopné dělat určité věci či se zúčastňovat některých událostí.

Čím dětem nepomáháme k lepšímu sebevědomí a sebepoznání?

1. Když ho neustále s někým srovnáváme

Srovnávání s druhými neprospěje ničímu sebevědomí!

Ať už srovnáváme s vrstevníky, nebo se sourozenci, to je jedno. S největší pravděpodobností u dítěte postupně budujeme pocit nedostatečnosti, stejně jako přesvědčení, že něco s ním není v pořádku a musí to spravit nebo skrývat. Potom si už v životě nemusí být jisté, že je dost dobré nebo že něco dělá dobře. Zvykne si neustále se s někým srovnávat.

2. Když chceme, aby nám neustále dělalo radost

Chcete, aby dítě nosilo jen dobré známky? Abyste za každých okolností na něho mohli být hrdí? Pokud máte zájem, aby vaše dítě dělalo všechno proto, aby vás potěšilo, může ztratit své originální zdroje radosti a naplnění. Potom je bude celý život těžko hledat.

My, odborníci v pomáhajících profesích, se často zaměřujeme na psychologické zdroje. Zdroje potřebujeme celý život k načerpání energie. To je to, co nám dělá radost, při čem dokážeme pociťovat naplnění nebo to, co nás přesahuje. Často se ale napojení na zdroje, bohužel, vytrácí už v dětství.

3. Když mu nedovolíme dělat chyby

Když dítě udělá nějakou chybu, dáváte najevo, jak jste zklamaní? Můžete tím zpochybnit hodnotu snažení a úsilí, které vynaložilo vaše dítě i navzdory tomu, že se výsledek nevydařil. Dělání chyb je potřeba omilostnit. V naší většinové kultuře zaměřené na výkon je zanedbávána radost z učení. A když se něco učím, musím dělat chyby. Tečka.

Strach z nového kolektivu

„Komunikujte, uznejte pocity, buďte k dispozici, zapojte rozum.“ Možná byste našli ještě důležitější kvarteto psychologické pomoci, pokud má vaše dítě strach z nového kolektivu. Ale podle mě je to základ.

Ptejte se. Komunikujte. Zjistěte, co se děje, čeho se dítě bojí. Jak nad tím přemýšlí. Možná zjistíte, že obavy jsou neopodstatněné, a tím to skončí. Ale možná je důvod se bát. „Co nejhoršího se ti může stát?“ Ať je to cokoli, akceptujte to, nezesměšňujte, nebagatelizujte.

Buďte k dispozici. Podpořte ho a nabídněte svoji pomoc. Zkuste obrátit pozornost na to, co dítě potřebuje. Zapojte rozum, racionalitu a nadhled. Například můžete pozvat kamaráda ze školy k vám domů, aby se s ním vaše dítě poznalo v prostředí, kde se cítí bezpečně.

Jak zvládat případné posměšky

Podobné děti se přitahují a vyhledávají se. Rozumějí si a vědí, co mohou od sebe očekávat. A naopak – pokud máte doma zvláštní, v jakémkoli směru výjimečné dítě, je pravděpodobné, že se dřív nebo později setká s přesným opakem. Takže co s tím?

My lidé jsme už takoví. Co vnímáme jako podobné, je podle nás dobré, přijatelné a bezpečné. Všechno, co je jiné, v nás vzbuzuje nejistotu, obavy, strach, a proto se vůči tomu vymezujeme, odmítáme, vytváříme si předsudky.

Můžeme dítěti pomoct pochopit tento „zákon“, že to tak na světě chodí, včetně porozumění „krutosti“, s jakou se dokážou i malé děti prosazovat v sociální skupině. I navzdory tomu chceme, aby naše dítě zůstalo samo sebou a bylo originální. Nechceme ho vést k tomu, aby se za každou cenu někomu líbilo. Nechceme ho měnit a tlačit do formy, která by byla přijatelná pro většinu. Povzbuzujte ho proto a s láskou podporujte to, co v něm je. V první řadě to musíte být vy, rodiče, kdo ho bude schopný přijmout. Až potom to bude schopné udělat samo.