Životodárný dotek: Jak se dotýkáme světa a jak se svět dotýká nás?

Dotek vydá za tisíc slov. Dotek je tak zásadní pro náš pocit lidskosti, pro to, že milujeme a jsme milováni. Stále víc mě zajímá, jak jsme si blízko anebo daleko, jak jsem v kontaktu či „odpojení“ a jak se jeden druhého dotýkáme.

Někteří z nás touží po blízkých dotecích víc, jiní méně, ale potřebujeme je všichni. Není náhoda, že tolik slov používáme k vyjádření jeho nedostatku či naopak: „Někdo je v kontaktu...“, „ztratil kontakt“, „netaktní“ atd. Anebo o člověku, který s námi tak nějak úplně ztratil kontakt, říkáme, že „není v kontaktu s realitou“. Potřeba lidského doteku je zásadní. Jak to máte s blízkostí a dotýkáním vy? Objímáte se s přáteli? Jak jsou vám příjemná objetí od vašeho partnera, partnerky? A co děti? Dostává se jim od vás dostatek objetí? 

Prostřednictvím nervových zakončení v kůži vnímáme teplo, chlad, bolest, a teda i DOTEK. Okolní svět se nás dotýká a my se světa dotýkáme prostřednictvím kůže. Prostřednictvím kůže pociťujeme stejně tak požitek, jako i bolest. A i když je samotný dotek prozkoumaný poměrně podrobně, i tak se ukazuje, že oproti jiným smyslům o něm ještě stále toho moc nevíme.

 
Zkuste zavřít oči. Co cítíte? Vnímejte svět kolem sebe? Představte si jen na chvíli, jaké by to bylo, kdybyste byli slepí. Zkuste si teď zacpat uši a představte si, jaké by to bylo, kdybyste byli hluší. Možná si s velkou dávkou fantazie dovedete představit i to, jaké by bylo nemít čich či chuť. Je to těžké, vím, ale dovedli bychom s tím žít. Když přijdeme o zrak, přebere jeho úlohu hmat, a když zas o sluch, je náhradníkem zrak. Ale nemít schopnost se dotýkat je nepředstavitelné. Síla doteku dokáže opravdu hodně.

Senzorická deprivace je ve velké míře o neuspokojení naší potřeby lidských doteků a spolu s nedostatkem pestrých smyslových podnětů vede u malých dětí k hlubokým neuro-psychiatrickým poruchám.

Helen Kellerová (1880–1968), jejíž příběh je dobře známý, ohluchla i oslepla jako velmi malé dítě. A přece se její mysl plně vyvinula, a to jen díky dotykové stimulaci. Vystudovala vysokou školu, byla spisovatelkou, učitelkou a nakonec i slavnou osobností. Podařilo se jí to jen díky její schopnosti vnímat dotykové písmo na dlani a dotýkat se lidí a objektů ve svém okolí.

V doteku je ukryta veliká energie, která silně ovlivňuje náš organismus a vyživuje i naši duši. Možná proto se často setkáváme s vyjádřením: Dotek lidské ruky má léčivou sílu. Jaká to je síla? O jaké energii mluvíme?

V překladu vazbový, tmelící hormon. Podle současných vědeckých poznatků právě tento hormon umožňuje naši důvěřivost, touhu být někomu nablízku a cítit se v bezpečí. A když nám ho v krvi koluje dostatek, má to ještě další důležité efekty: snižuje kortizol, a tím i míru stresu v našem organismu – snižuje se nám krevní tlak a tep srdce. Navíc všechno, co nám v těle navozuje relaxovaný stav, v konečném důsledku vede k podpoře celého imunitního systému organismu. Lásku primárně pociťujeme prostřednictvím kůže, prostřednictvím doteků.

Pocit blízkosti, tepla, objetí a síla doteku, to všechno po celý život zůstává podstatnou součástí všech vztahů z lásky – od mateřské lásky, zamilování se až po hlubokou oddanost. Oxytocin je zodpovědný za připoutání se k někomu ve vztahu všeobecně. Je to hormon, který se podílí na vzniku a hlavně uchování dlouhodobého vztahového pouta.